Charita UB
Ve WIKIPEDII se můžeme dočíst následující fakta:
Bitva u Zborova (1.–2. července 1917) představovala součást tzv. Kerenského ofenzívy a představovala první významné vystoupení Československých legií na východní frontě. Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská prozatímní vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců.
Průběh bitvy
Ještě před bitvou byli v průběhu dělostřelecké přípravy těžce zraněni dva pozdější významní českoslovenští generálové Jan Syrový (přišel o oko) a Otakar Husák.
Československá střelecká brigáda o síle asi 3500 mužů (1. střelecký pluk „Mistra Jana Husa“, 2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“) dosáhla úspěchu na vedlejším směru v rámci Kerenského ofenzívy, když prorazila přes čtyři linie rakousko-uherské armády až do hloubky asi 5 km a získala velký počet zajatců a válečného materiálu. Proti Československé střelecké brigádě zde stály část 86. pěšího pluku a 6. pěšího pluku 32. uherské pěší divize a rakouské pěší pluky č. 35 (plzeňský) a č. 75 (jindřichohradecký) z 19. pěší divize o síle asi 5500 mužů, dobře vystrojených a výborně vyzbrojených. Oproti tomu Čs. střelecká brigáda měla velmi slabou výzbroj, nedostatek kulometů a zcela nedostatečná byla i výstroj. Ztráty Čs. střelecké brigády byly 185 padlých a zemřelých následkem zranění a asi 700 zraněných. Krvavý byl i polední boj o Mogilu, opevněné návrší držené maďarským plukem. Tam padla většina českých a slovenských legionářů. konec citace
Bojů BITVY u ZBOROVA se v řadách Československých legií v Rusku zúčastnili i šumičtí občané, kteří narukovali do rakousko-uherské armády a vlivem válečných událostí jedni stáli na straně vojsk Rakouska-Uherska a druzí na straně Ruska, v řadách čs.legií. Také naše obec Šumice má svého HRDINU OD ZBOROVA. Je jím bezesporu jedenadvacetiletý šumický rodák Karel Borýsek, který při válečné zteči v bojích u Zborova 2.července 1917 padl. O účasti šumických legionářů i o bitvě u Zborova se můžete dočíst v KRONICE 1918 – 1938.
Citace z Obecní kroniky 1918 - 1938:
Legionáři
Občané šumičtí zúčastnili se však také aktivně boje za svobodu našeho národa, který organisoval od počátku války za hranicemi /v Rusku, Francii, Italii a Spojených státech/ prof. T . G . Masaryk, Dr. Eduard Beneš, Milan Rastislav Štefánek, Štefan Osuský, Bohdan Pavlů a celá řada jiných. Pod jejich vedením vznikly československé legie v Rusku, Francii 22 Italii, které svým bojem proti Rakousku a Německu nejvíce přispěly k utvoření československého státu. Zaznamenávám zde s pýchou, že 24 mladých mužů, rodáků ze Šumic, bojovalo v řadách legie ruské a italské. Cílevědomá výchova učitelů, různých spolků vlasteneckých a zajisté i četba českých knih vlasteneckých přinesla u nich zdárné ovoce. Dvacátýpátý není rodák šumický, ale patří sem, poněvadž byl v r . 1914 učitelem na zdejší škole obecné /Karel Hruška/ Více o něm viz v r . 1919.
Dva z nich, zedník Karel Borýsek a učitel Karel Hruška, položili svůj život za vlast. Vylíčím v této kronice životy všech těchto mužů, zvláště jejich účast v bojích za svobodu naší vlasti. Jejich životopisy najde čtenář v l . 1918-20. Zadívej se, milý čtenáři, do té mladé, téměř ještě dětské tváře našeho zborovského hrdiny a přečti si pozorně jeho kratičký životopis. Krátký proto, že i jeho krásný život byl krátký.
Synek panského hajného – rostl v důvěrném styku s puškou od mládí. Vyučil se zedníkem a narukoval jako tisíce jiných českých chlapců v roce 1916. Bylo mu 20 let. Zprávy o jeho životě vojenském jsou sporé. Svým rodičům pochopitelně pravdu psáti nemohl, tedy raději nepsal nic – snad psal, nic nedošlo. Zůstala jim po něm na památku pouze zde umístěná jeho fotografie. Je na ní ještě v rakouské uniformě, v níž odjížděl na frontu. Našel jsem však přece někoho, kdo podal věrnou zprávu aspoň o posledním roce jeho života. Je to jeho spolužák ze šumické obecné školy a spolubojovník Josef Beníček, jehož vzpomínky na přítele Karla zde zaznamenávám.
Setkali se spolu u 3 . střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“ v březnu v roce 1917. Tehdy se právě Karel Borýsek vrátil ze zdravotní dovolené, kterou trávil u Čechů na Volyni. Podle toho byl už delší čas v legii. Stýkali se potom spolu až do května, kdy Beníček odešel na čas do kulometného kursu, kdežto Borýsek zůstal u roty v Orvanicích. Odcházejíce potom ke Tvorovu, vykonali společně s ostatními bratry /tak se legionáři po sokolském způsobu vzájemně oslovovali/ slavnostní přísahu na svůj plukovní prapor. Každý políbil napřed ruskou ikonu /madona s Jezulátkem/ a pak cíp plukovního praporu husitského, který jim připomínal válečné heslo nepřemožitelného hejtmana Jana Žižky z Trocnova: „Bijte, zabijte, nikoho neživte!“ a slova husitského chorálu válečného: Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ V zákopech u Zborova se oba přátelé často navštěvovali. Bývali vždy veselí, rádi vzpomínali na své skotačení ve škole a na veselou chasu šumickou, která dle slov Josefa Beníčka milovala zpěv, humor a svou rodnou slováckou vesnici. Asi den před bitvou 1.7.1917 přišel Borýsek za Beníčkem k jeho kulometnému stanovišti se snažnou žádostí, aby mu přepustil dvě bedničky svých ručních granátů. Dostal je, ale za chvíli přišel ještě jednou. Pořád se mu zdálo, že jich nebude míti dosti příštího dne. Dokazoval Beníčkovi, že on jako kulometčík tolik granátů potřebovati nebude a ještě několik jich od něj vyloudil. To byla jejich poslední rozmluva.
Příštího dne, 2. července 1917, dán konečně očekávaný rozkaz k útoku. Jako šípy vyletěli čeští dobrovolci ze zákopů, mezi prvními Karel Borýsek a doběhl až – k první rakouské linii. Splnil svůj úkol – uvolnil cestu dalším útočícím bratřím, kteří přes jeho chladnoucí tělo běželi vpřed!
„Po bitvě“, píše Josef Beníček, „šel jsem se podívati na mrtvé kamarády. Karel ležel, srovnán v řadě, mezi jedenácti jinými padlými bratry. I jako mrtvý měl výraz veselý – žádná hrůza před smrtí nezírala z jeho tahů, vždyť umíral rád za svobodu své vlasti.“ Karel Borýsek padl v nejslavnější bitvě ruských legií u Zborova. Vylíčím zde nyní co nejstručněji tento boj, jehož se mimo obou již jmenovaných zúčastnilo ještě několik legionářů – Šumičanů.
Bitva U Zborova
Od počátku světové války sloužili čeští dobrovolci v ruské armádě, kde konali hlavně těžkou službu výzvědnou, vyžadující odvahy a chytrosti. Byli roztroušeni po celé frontě. Říkali si „Česká družina“. Utvoření větší armády československé se carská vláda bránila. Teprve po revoluci v březnu roku 1917, kdy byl car svržen, dovoleno Čechům, aby utvořili samostatné jednotky vojenské a tyto se hned hlásily do úderných částí ruských, které měly zahájiti aktivní operace na jz frontě. Čeští rozvědčíci byli proto staženi z obrovské fronty do městečka Jezerné, 29 km od Tarnopolu. A v noci na 22. června 1917 obsadila již československá brigáda zákopy na jz od města Zborova. Čsl. vojsko zaujímalo úsek 6 km dlouhý. Čítalo 3 .530 mužů nedostatečně vyzbrojených /viz Borýsek/, v zákopech napolo sesutých. Naproti tomu zákopy rakouské byly 2 -3m hluboké, ve třech řadách za sebou, s četnými hnízdy pro bočný kulometný oheň – namnoze i betonem zpevněné. Na stěně jednoho bylo hrdě napsáno německy: „Kdo dobude těch to zákopů, stane se pánem Rakouska.“ Před rakouskými zákopy bylo sedm řad drátěných překážek a před nimi minová pole a vlčí jámy. Podle původního plánu měla čsl. brigáda pouze podporovati obě svá křídla, obsazená silnými jednotkami ruskými. Útok počal o půl deváté hodině na obou křídlech čs. brigády, ale nedařil se. Proto dán rozkaz o deváté hodině i čsl. brigádě – k útoku! Přesně v 9 hodin vyřítili se ze svých posic slavní granátníci 1. praporu 1 . pluku – přeběhli volné prostranství mezi zákopy, ukrývajíce se v dýmu a v jamách po ruských granátech – probíhají mezi drátěnými překážkami, dělostřelectvem rozbitými, až k nepřátelským zákopům a vrhají své bomby. V nedobytných rakouských zákopech nastává panika, útěk, vzdávání, ale i zuřivý boj. Ukořistěné kulomety obracejí dobrovolci hned proti Rakušanům. Umí s nimi dobře zacházeti! Vítězové se ženou do další druhé i třetí linie zákopů tak rychle, že jednu chvíli pálí ruské dělostřelectvo do nich, než je upozorněno signálovou raketou, aby posunulo oheň dopředu. Rychlé vítězství dobrovolců proti čtyřnásobné přesile umožnila také ta okolnost, že v zákopech kromě Němců a Maďarů byli též Češi od 35. plzeňského a 75. jindřichohradeckého pěšího pluku, kteří téměř nekladli odporu. Byl to tedy vlastně do jisté míry boj bratrovražedný a nescházelo případů, že se spolu setkali jako nepřátelé otec se synem, bratr s bratrem a pod. Boj řídili čeští důstojníci Čeček, Syrový, Švec, Husák, Miller a Gajda. Vítězství našich bylo úplné. K večeru a v noci odcházejí vítězové z dobytých zákopů, byvše vystřídáni jednotkami ruskými, na zasloužený odpočinek do vesnice Cecové a rozkládají se kolem ní na „Žižkově hoře.“ K smrti unaveni usedají kolem ohňů a dlouho do noci si sdělují své zážitky. Ztráty čsl. brigády byly značné. 190 mrtvých a přes 800 raněných; téměř každý třetí dobrovolec. Mrtvé pohřbili 4 . července do společného hrobu nad Cecovou. Tam spí vedle sebe výkvět českého dělnictva, rolnictva i inteligence, tam sní svůj věčný sen i náš mladý hrdina Karel Borýsek – daleko od vlasti, za niž obětoval svůj mladý život. Kéž zůstane naší šumické mládeži zářným vzorem statečnosti a lásky k vlasti!
Bitva zborovská rozšířila slávu čsl. brigády po celém světě. V zajateckých táborech se hned přihlásilo do legie 30.000 dalších dobrovolců, takže brzy byly utvořeny dvě divise a konečně armádní sbor. Čsl. vojsko se stalo 7 . února 1918 samostatnou jednotkou vojenskou a postaveno na roveň ostatním armádám spojeneckým. Bitva u Zborova dokázala, že nerozhoduje počet bojovníků a děl, ale duševní převaha a víra ve spravedlnost boje. Pravda vítězí! konec citace
Tolik obecní kronika. My můžeme jenom s úctou vzpomínat na hrdinství těchto mužů „od Zborova“. ČEST JEJICH VĚČNÉ PAMÁTCE !
Text: Josef Jančář
Zdroje:
- WIKIPEDIE
- OBECNÍ KRONIKA 1918 - 1938
