Navigace

Obsah

POST BELLUM – vzpomínka Vojtěcha Žampacha

Typ: ostatní
POST BELLUM – vzpomínka Vojtěcha ŽampachaJako první příspěvěk uveřejňujeme autentickou vzpomínku pana Vojtěcha Žampacha (nar. 1927, zemř. 2009), který svůj zážitek z 30. dubna 1945 sepsal v roce 1995. Text o dnech osvobození obce Šumice rumunskou armádou je uložený v šumickém muzeu a přetiskujeme jej v plném znění.

U textu je přiložená fotografie šumických občanů, kteří hostí rumunské vojáky. Já jsem na dobové fotografii poznal bezpečně jen muže úplně vpravo, pana Válka.

Ještě jednou žádám všechny spoluobčany a návštěvníky šumických webových stránek o aktivní zapojení do vyhlášené akce. Děkuji.

Josef Jančář, starosta

Vzpomínka na osvobození naší obce Šumice

Bylo to koncem dubna roku 1945. Druhý jarní měsíc, ale na jaro to ani trochu nevypadalo. Stále pršelo a déšť střídal studený vítr, pravé aprilové počasí. Z dálky bylo slyšet dunění děl a sem, tam se zatoulal do naší vesnice šrapner, mina nebo dělový granát s patřičným rachotem a poznamenanou dírou jako místo dopadu. A právě obětí jednoho takového granátu se stala jedna naše občanka paní Anežka Broumovská z čísla domu 31, která zaplatila svým životem poslední dny války.

Letadla stále přelétávala nízko nad vesnicí a podle jejich výsostných značek rudé hvězdy bylo jasné, že jsou to sovětské průzkumné a bojové jednotky. Z tohoto důvodu nebylo již bezpečné bydlení doma v chalupě, proto jsme nejpotřebnější věci zakopali do narychlo připravené skrýše do země, hlavně proti požáru, který mohl vzniknout z některého zatoulaného granátu. Z těchto důvodů poslední dny války se stal dočasným naším domovem nahonem zhotovený sklep v kopci na dvoře naproti u Tlachů, kde jsme samozřejmě i spávali. Spaní ve vzpomenutém sklepu, vlastně takové větší díře nebylo nijak příjemné, vzhledem tehdejšího sychravého a studeného počasí, proto poslední dny jsem s bratrem Bohuslavem, který utekl z práce z Německa a po dva měsíce se ukrýval všude kde se dalo před gestapem i našimi četníky, proto jsme se rozhodli, že ten konec války budeme spávat doma v chalupě v kuchyni. Bohužel jaké spaní, vše bylo ukryté v zemi včetně peřin, takže nám postačila holá postel se slamníkem vycpaným režnou slámou a jednou dekou na přikrytí, zatopil jsem ve sporáku a onoho večera polooblečeni jsme zalehli, avšak na spánek nebylo ani pomyšlení. Bylo to v předvečer 29. dubna, kdy spolu s bratrem jsme oknem pozorovali německé vojáky, jak narychlo smotávají telefonní dráty vedle od sousedů tehdejších Bachůrků, kde měli dočasně nastěhovanou část velící jednotky z vybombardovaného “zámečku” v Nezdenicích. Pozorně jsme pozorovali veškerou jejich činnost se stěhováním. Když se úplně setmělo, vlastně nastala tmavá noc, můj bratr, který je o čtyři roky starší mi říká: “Zůstaň tady, jdu se podívat do vesnice, co se tam vlastně děje,” a odešel. Já sám jsem vůbec nemohl usnout, a vlastně měl jsem i trochu strach v očekávání, kdy a zda-li se vůbec vrátí. Když přišel, schylovalo se už k půlnoci a jeho první slova byla, že Němci svoje vojska ztahují směrem k Rudicím. Ještě jsme si hodnou chvíli povídali než jsme oba usnuli v očekávání, co nám vlastně nový den přinese.

Zdálo se mi, že jsem ještě ani neusnul, když slyším velké bouchání na vrata a pak ještě na okna. Měli jsme tenkrát ještě starý a nízky domek, proto nebylo těžké přeskočit dřevěný plot zahrádky. Zprvu jsme mysleli, že nás budí maminka, která byla i se sestrou ve sklepě u Tlachů a že jde poklidit krávu, kterou jsme za války chovali. Rychle jsme šli oba otevřit vrata a před námi stál voják zahalený celtovou plášťěnkou, samopalem mířil na nás oba a jeho první slova byla: Germáni nět? Hned jsme poznali po tak těžkých a dlouhých šesti válečných letech, že se nejedná o německého vojáka a volali jsme ho dál do chalupy. Ukázal koně u plotu a znovu ta otázka jako poprvé. Mezi tím, co jej můj bratr přesvědčoval, nejvíce rukama, proto se nemohli dobře domluvit, že ve vesnici už Germáni nejsou, té noci že všichni odtáhli k Rudicím, já rychle přiložil do sporáku, přihřál hrnec s čajem, který jsme měli od večera. Byla to vlastně horká voda s lipovým sušeným květem cukerínem slazená, to co se v době války normálně užívalo. Náš host ještě jednou proběhl i jizbou, vzal si hrnek čaje, který obratem vypil a ihned se měl k odchodu. Bratr se mu nabídnul, že jej doprovodí a půjde s ním. Mávnutím ruky souhlasil a tím jsme se rozloučili v době, kdy byla ještě úplná tma a čirá noc. Chvíli jsem se díval za nimi, vyšli naproti hore kopcem a viděl jsem jen siluety dvou mužů a jednoho koně, jak se vzdalují po bánovském chodníku směrem ku frontě.

To vše se událo snad ani ne během půl hodiny. Neměl jsem vůbec myšlenky na spaní, a proto jsem šel hned naproti ke Tlachům a vyprávěl jim vše, co se přihodilo. Maminka s pláčem a my ostatní ve strachu, co bude s bratrem. Do rána už jsme nespali, ba to očekávané ráno pomalu začínalo a hned po prvním ranním rozbřesku vyběhl jsem na kopec, zda-li neuvidím bratra. Tuto zvědavost jsem opakoval několikrát a tu se mi zdálo, že v terénu je ticho, neslyšet žádnou střelbu pušek, kulometu nebo granátu a tak jsem se odvážil znovu, a to bylo naposledy vyjít výš na bánovský chodník. A už vidím, jak prody vojáků s minomety a veškerou vojenskou technikou se po cestě nad hřbitovem valí přímo do naší uličky a dál do vesnice. Minometčíci se krátko zastavili nad hřbitovem, aby zaujali palebne postavení, brzy však pokračovali vpřed.

Trvalo to hezkou chvíli, než přišel i můj bratr v doprovodu velitele rumunských jednotek - našich osvoboditelů. Radostné bylo shledání, ale ještě dojemnější bylo vyprávění bratra, který odešel předešlé noci v doprovodu rumunského průzkumníka do týlu velení k tamnímu veliteli a ten měl na něho jedinou otázku. Zdali jsou ve vesnici Germáni a kolik? Když bratr tvrdil, že minulé noci všichni odtáhli směrem k Rudicím a ve vesnici už nejsou, velitel kategoricky odpověděl: “Půjdeš s námi a jestli narazíme na jediného Germána, budeš na místě zastřelen.” “Hrdlo se mi v tu ránu stáhlo, že jsem nemohl ani slinu spolknout,” vyprávěl bratr. “Ale pro rychlé ukončení války v našem okolí a pro rychlý příchod osvoboditelů stálo to moje riskování za to.” Odpověděl a pokračoval s nimi ještě kus cesty k Rudicím.

To se psal už 30. duben roku 1945. Najednou byla vesnice plná umazaných, morkých a hladových hrdinů - rumunských osvoboditelů, kteří dále pronásledovali ustupující fašisty. S ustrašených posledních válečných dnů se rázem stalo plno radostí a veselí, vždyť se celá vesnice radovala s osvobození po strastiplných šesti válečných letech. A osvobození tím radostnější, protože přišlo v předvečer slavného Prvního máje.

Vlastně jsem si ani neuvědomil, že já s mým bratrem Bohuslavem jsme té, dnes už historické, noci přivítali jako první občané rumunského rozvědčíka a zároveň i prvního osvoboditele naší obce.

Je tomu již půl století, přesně padesát dlouhých let. Tehdy mi bylo 18 roků a moje vzpomínka na poslední dny války i dny svobody je stále a zůstane do smrti v mé paměti.

Podle skutečné události ze svých vzpomínek k 50. výročí osvobození naší obce pro budoucí generace zaznamenal dne 30. dubna 1995.

Vojtěch Žampach, ročník 1927
Šumice č. 241


Příloha

Vytvořeno: 20. 2. 2015
Poslední aktualizace: 29. 8. 2017 14:14
Autor: Správce Webu