Navigace

Obsah

POST BELLUM - Cesta Mikuláše Slívy z Buenos Aires do Prahy

Typ: ostatní
POST BELLUM - Cesta Mikuláše Slívy z Buenos Aires do PrahyŠumický rodák a občan Mikuláš Slíva se narodil 6.12.1902 v Šumicích č.p. 43, zemřel 12.10.1981 v Uherském Hradišti. Měl šest bratrů:
  • Leopold *1896, legionář v Rusku, absolvoval s čs. legiemi sibiřskou anabázi, do rodných Šumic se vrátil v roce 1920. Byl poslancem I. republiky a šumickým starostou do svého zatčení gestapem v roce 1941. Do konce války byl vězněn. Zemřel v roce 1986 v USA.
  • František *1898, padl 27.7.1918 v Itálii
  • Josef *1901
  • Jan *1906
  • Ludvík *1913
  • Antonín *1919

Mikuláš Slíva žil s rodinou v Šumicích v č.p.362.

Na začátku 20. let 20. století odjíždělo za prací do Ameriky hodně mužů z Moravského Slovácka. Také třiadvacetiletý Mikuláš Slíva odjel spolu s ostatními krajany v listopadu roku 1925 za oceán, do Ameriky. Cesta ho zavedla do Argentiny kde v Buenos Aires žil a pracoval do roku 1942. To už v Evropě zuřila válka. Bratr Mikuláše Slívy šumický starosta Leopold Slíva byl na přímý rozkaz K. H. Franka zatčen gestapem a vězněn v žalářích nacistického Německa od roku 1941 až do konce války. Možná i to bylo jedním z důvodů, proč se čtyřicetiletý Mikuláš Slíva přihlásil v roce 1942 do čs. zahraniční armády. Ta se formovala v Anglii, proto Mikuláš Slíva odjel 26. září 1942 lodí ESPERANCE BAY do Anglie. Po nezbytném prověřování a vojenském výcviku vstoupil do čs. zahraniční armády v Anglii.

V dokladech můžeme číst:

Svobodník Mikuláš Slíva, T-192 nar. dne 6.12.1902 v Šumicích sloužil v čs. zahraniční armádě od 20.11.1942 do 8.5.1945. Byl příslušníkem dělostřeleckého pluku, 1. oddíl. Potvrdil dne 9.7.1945 velitel 1. dělostřeleckého oddílu, podpis

Československý dělostřelecký pluk byl zařazený k ochraně anglického pobřeží před německou invazí. Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, které začalo invazí dnem „D“ 6.6 1944 a otevřením druhé fronty v Evropě následovaly první invazní vlnu další vojenské sbory. Československá samostatná armáda se vylodila ve Francii 30. srpna 1944. Mikuláš Slíva popisuje vylodění ve Francii následovně:

„ … po jednodenní cestě a dvoudenním čekání na zklidnění moře jsme se vylodili ze speciálních invazních lodí na invazním vyloďovacím zařízení k tomuto účelu postaveném“

Podle popisu Mikuláše Slívy se stoprocentně jednalo o slavný umělý vyloďovací přístav postavený spojeneckými vojsky v zátoce u francouzského města Arromanches. Celý umělý přístav byl tři roky tajně vyráběný v Anglii, stovkami lodí byl při invazi přepravený přes kanál La Manche a ženisty byl v rozbouřených vlnách Kanálu La Manche smontovaný za pouhých 7 dní. Příliv Atlantického oceánu zde dosahuje výšky až 10 metrů, proto všechna přístavní mola jsou ve svislém směru pohyblivá. Zátoka je mělká, proto pontonové mosty vedly do moře stovky metrů. Musely odolávat silnému mořskému příboji i vysokému přílivu.

Když jsem před lety navštívil v Normandii místa vylodění a v Museu vylodění v Arromanches jsem obdivoval logistickou náročnost a technickou dokonalost umělého přístavu, vůbec mně tehdy nenapadlo, že tímto invazním vyloďovacím přístavem se do Francie spolu s čs. zahraniční armádou dostal i šumický účastník invaze svob. Mikuláš Slíva. Informace, které znám dnes, jsem tehdy bohužel neznal. Proto je velmi důležité na osudy příslušníků čs. zahraniční armády jako je Mikuláš Slíva upozorňovat i 70 roků po válce. Má to velký význam a jméno Mikuláše Slívy bezesporu patří do galerie významných občanů obce Šumice. Musíme tyto informace zanechat pro budoucí generace. Bohužel, ani současná šumická generace o osudu Mikuláše Slívy mnoho neví.

V Muzeu invaze v Arromanches je výklad k dokumentárnímu filmu o invazi i v češtině. Je to určitě i díky tomu, že Češi (těmi myslím i Moravany) měli v invazním vojsku své zastoupení. V muzeu má každá zastoupená národnost včetně české svou malou expozici. Buďme na tyto muže hrdí!

http://www.musee-arromanches.fr/accueil/?lang=cz

Československá samostatná brigáda byla po vylodění přesunutá k francouzskému přístavu Dunkerque, kde obléhala spolu s Brity a s Francouzy 12000 Němců až do konce války. Na konci dubna byl z příslušníků čs. samostatné brigády sestavený oddíl, který pod velením pplk. Sítka 1. května vstoupil na území předválečné ČR a 9. května vstoupil do Prahy. 9. května 1945 Němci v Dunkerque kapitulovali.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Obl%C3%A9h%C3%A1n%C3%AD_Dunkerque_%281944%29

Mikuláš Slíva popisuje svoji cestu od Dunkerque, po skončení 2.sv.války přes Lucembursko, Německo až do Čech.

V květnu 1945 se Mikuláš Slíva zúčastnil v Praze slavnostní vojenské přehlídky. Demobilizován byl 15. června 1945.

Osobní vzpomínky pana Mikuláše Slívy na svoji účast v čs. zahraniční armádě v Anglii a na boje u Dunkerque ve Francii zapsala jeho manželka Alžběta Slívová. Vzpomínky uveřejňujeme v plném, nezkráceném znění:

zde je celý text výpovědi M.Slívy z rukopisu psaného manželkou Alžbětou:

Přihlásil jsem se do čsl. zahraniční armády proto, abych se mohl aktivně zúčastnit boje proti fašismu. Toho času jsem byl v Argentině, v Buenos Aires, kde jsem se přihlásil jako dobrovolník do čsl. zahraniční armády. Po lékařské prohlídce jsem odjel 26. září 1942 anglickou lodí – Esperance Bay – do Anglie ještě s dalšími krajany. Cesta po moři trvala dvaačtyřicet dní a byli jsme několikrát napadeni ponorkami. Našemu konvoji bylo přitom potopeno 15 lodí. Začátkem listopadu jsem přijel do Liverpoolu, kde jsem poprvé spatřil stopy velkých náletů, napolo potopené lodi v přístavu a zničené přístavní zařízení. Ještě toho večera jsem odjel s dalšími krajany do Londýna, kde jsme byli internovány v takzvané „Patriotika“, až do doby, kdy jsme byli anglickými úřady prověřeni. Pak jsem odjel k naší čsl. jednotce „výcviková rota“, která byla toho času posádkou u Lovestofu v nějakém rekreačním středisku na pobřeží. Po krátkém výcviku jsem byl přeložen k děl. pluku II. bat., kde jsem byl až do konce války.

V Anglii jsme byli po delší dobu na pobřeží jako protiinvazní jednotka. Náš pluk několikrát změnil místo pobytu, až pak nadešla doba invaze do Francie. Po krátkém odpočinku a doplnění výzbroje jsme odjeli do Londýna. Bylo to právě v době, kdy Němci odstřelovali Londýn jejich tajnou zbraní „V-1“ – dálkové rakety, takže jsme viděli jejich let i účinek. Po dvoudenním pobytu v Londýně jsme se nalodili do zvláštních lodí k tomu účelu stavěných a vypluli jsme do Francie, kam jsme připluli druhého dne odpoledne. Na vylodění jsme čekali přes dva dny, neboť bylo velmi rozbouřené moře a velký nával vojska na invazním vyloďovacím zařízení k tomu účelu postavené. Hned po vylodění muselo každé vozidlo anebo dělo opustit pobřeží a shromažďovali jsme se asi 50 km od pobřeží. Všude, kde jsme jeli, byly stopy po nedávných bojích. Rozbité vesnice a města a spousty válečného materiálu zničeného nebo opouštěného. Úroda v polích byla také zničená, neboť právě začínaly žně, když přišla invaze a tanky všude jely přímo přes pole. Na místo určení jsme dojeli až večer. Byla to louka mezi lesy, která se stala sídlem našeho tábora. Ráno druhého dne jsme teprve zjistili, že jsme na bojišti. Všude po okolí stály zničené nebo poškozené tanky a děla, náboje dělové a jiná výzbroj. Na poli leželi ještě padlí vojáci. Tam jsme čekali na rozkaz. Konečně přišel rozkaz k odjezdu a po delší cestě jsme už uslyšeli dělostřeleckou palbu, to už jsme věděli, že se blížíme k frontě, kde už jsme potkávali anglické jednotky, které jsme přišli vystřídat. Během hodiny jsme byli připraveni k palebnému postavení. Asi k 22. hodině nás počali Němci odstřelovat, ale pak i to utichlo a byl až do rána klid. Delší dobu byl klid, až na nějaké menší přestřelky. Jednoho večera Němci podnikli útok. Po silné dělostřelecké palbě, která se stále stupňovala, zaútočila pěchota a přiblížili se k našim bateriím. Naše děla už střílela na 1.500 m, to už byla přímo bubnová palba. Po půlnoci už jsme měli tak rozpálená děla, že barva na hlavních úplně hořela. Tak to šlo až do rána. Před ránem byl útok odražen a Němci se dali na ústup. Němci byli opevněni v západním, tak zvaném „Valu“ v přístavním městě Dunkerque, takže nám vlastně připadla úloha oblehatelů. Celé okolí bylo zaminované a část ještě značně zaplavená, neboť Němci otevřeli zdymadla a zatopili značnou část krajiny.

Již se blížil konec roku 1944 a situace se nějak zvlášť nezměnila. Bojovné akce se střídaly s menšími nebo většími přestávkami. Útoky pěchoty a tanků většinou ztroskotaly na minových polích a rozbahněném terénu. Od bombardování města a přístavu se upustilo, aby nebylo zničeno, neboť brzká kapitulace Němců byla už neodvratná. Letadla, která se pokusila dostat k obklíčeným, byla sestřelena.

Konečně v dubnu po opětovné výzvě, aby složili zbraně, se Němci vzdali.

Po předání zajatců Angličanům jsme odjeli přes severní Francii a Lucemburk do Německa. Mezitím Němci kapitulovali, tak jsme pokračovali v cestě domů. Naše hranice jsme překročili u Železné Rudy.

Po přehlídce, která byla v květnu v Praze, jsem 15. června 1945 demobilizoval.

Za poskytnuté dokumenty děkuji dceři Mikuláše Slívy Jiřině Slívové. Bez její vstřícnosti by článek k uctění památky Mikuláše Slívy nevznikl.

Čest jeho památce!

Autor textu: Josef Jančář

Dokumenty a fotografie poskytla Jiřina Slívová

Popis k fotografiím č.:

1, 2 - svob. Mikuláš Slíva

3, 4, 5, 6 - vojenská knížka M. Slívy

7, 8 - lodní lístek a dokument z cesty lodí ESPERANCE BAY 1942

9, 10 - doklady z Anglie

11 - doklad z Anglie s podpisem manželky presidenta Edvarda Beneše

12 - doklad z Anglie

13, 14, 15, 16 - vyznamenání Mikuláše Slívy v ČR

17, 18, 19 - fotografie z archivu Jiřiny Slívové, Praha 1945

20 - doklad z ČR 1945 21 - doklad MNO ČR 1966

autor fotografií č. 22 - 27 je Josef Jančář:

22, 23 - pláž OMAHA dnes, památník invaze

24, 25, 26 - Arromanches, model mostu, pozůstatky přístavu

27 - americký hřbitov padlých v Normandii


Vytvořeno: 28. 4. 2015
Poslední aktualizace: 14. 10. 2019 13:07
Autor: Správce Webu