Charita UB
Dodávám, že 19. dubna také začaly brutální represe na nedalekém Valašsku, které skončily vypálením domů a smrtí pasekářů na Ploštině. Další pokračující represe s tragickými následky se staly v obci Prlov. Příčin řádění německých komand a jejich pomahačů na sklonku války bylo asi víc.
Po vypálení rodného domu našla rodina Vaculínová přístřeší u příbuzné rodiny Hřibové v Kútě č.p.48. Ještě u Hřibů nespali ani jednu noc a dům byl večer obsazený německou armádou, která zde zřídila ošetřovnu pro raněné vojáky z fronty.
Na střechu domu byla připevněná bílá plachta s červeným křížem a dům obsadil německý zdravotnický personál. Samí muži. Jeden z nich měl jinou uniformu, mluvil i česky a byl to Rakušan. Ten domácím sdělil, že jsou všichni na jedné lodi a že to snad přežijí. Domácí se museli přestěhovat do malého sklepa, kde prožili deset dní a deset nocí. Celý dům hlídal jeden starý německý voják, pořádně nasával šnaps a tak se domácí mohli po hospodářství omezeně pohybovat. Vojáci byli z fronty přivážení koňskými povozy, po nezbytném ošetření byli dál převáženi na vozech hrázemi krytou cestou hore Lázkem a dál lesem až na Luhačovicko. Tam byli překládaní na nákladní auta a odvážení k léčení do Baťovy nemocnice do Zlína. Nářek raněných vojáků slyší paní Dančíková ve vzpomínkách ještě dnes.
Nejkrušnější chvíle nastaly při zastřelování děl sovětského a rumunského dělostřelectva. Granáty dopadaly na obydlené části Šumic, jeden vytvořil před Lorencovým velký kráter. Střepina z dělostřeleckého granátu zabila paní Anežku Brumovskou. Na pozemek Hřibových také dopadl jeden dělostřelecký granát. To se už schovával ve sklepě s domácími i německý zdravotnický personál a někteří chodící zranění vojáci. V malém sklepě jich bylo opravdu plno. Byli namačkaní jeden na druhém, třináctiletá Maruška klopila hlavu a pozorovala naleštěné boty německého lékaře. Ještě dnes si ty naleštěné boty paní Dančíková živě vybavuje.
Dům Němci opustili 30. dubna v půl čtvrté ráno. Na deset dní a deset nocí, které třináctiletá dívka prožila v hrozném strachu se nedá ani po letech zapomenout. A tak i 70 let po válce si paní Dančíková vybavuje jednotlivé dramatické epizody včetně různých detailů, například ty naleštěné vojenské boty. Své vyprávění zakončila větou „…… na to se nedá zapomenout nikdy“.
Vyprávění paní Marie Dančíkové volně zaznamenal Josef Jančář
