Charita UB
Slovácký deník - Mezi modrými stěnami klubovny šumických hasičů sedí kolem stolu osm lidí středního až pokročilého věku. Před sebou mají otevřené učebnice. Čtou po jednom věty v jižansky znějícím jazyce a následně je přeloží do češtiny.
„Hlava je na krku." „Náš děda nemá vlasy. Je plešatý." „Ušima nasloucháme, očima se díváme a pusou mluvíme." Lekce číslo šest se evidentně týká lidského těla. „Jes, bone," přitakává souhlasně lektorka, pokud je překlad správný. Následuje doplňování předložek.
Vítejte mezi šumickými esperantisty. Kroužek výuky nejrozšířenějšího umělého jazyka se schází každé úterý v půl páté odpoledne, vloni v listopadu jej založila šedesátiletá Helena Tlachová. „Není to byznys, ale zábava. Povykládáme si, zasmějeme se. Vášeň k esperantu jsem nalezla díky časopisu Vlasta už v roce 1989. Když jsem se o něm dočetla, začala jsem korespondovat s doktorem Vladimírem Škodou. Vždy mně v dopisu zadal domácí úkol, který jsem musela vypracovat a dostala jsem ho pak zpět oznámkovaný. Nejhoršími známkami byly dvě čtverky," popisuje Helena Tlachová své esperantistické začátky.
Protože je rodilou Slovenkou, měla ze začátku problémy překládat z umělého jazyku do češtiny. Teď sama vyučuje několik svých svěřenců. Inspirovala ji účast na loňské mezinárodní škole esperanta v Bartošovicích na severní Moravě. Obecním rozhlasem pak informovala obyvatele o svém rozhodnutí uspořádat pravidelná setkání. Mezi ženskou většinou se vyjímá šumický senior Vojtěch Kráčmar. Dal na rady lektorky, že hodiny esperanta mají blahodárný vliv na mozkové závity starších lidí, a přihlásil se. „Snaha zatím není moc poznat, v mých letech je to těžké. Ale dobře se tady bavím," konstatuje důchodce. Esperantem dnes podle těžko ověřitelných odhadů mluví sto tisíc až dva miliony lidí. Kdekdo jej označuje za mrtvý jazyk. S tím však energická šedesátnice Helena Tlachová nesouhlasí. Sama díky němu komunikuje prostřednictvím Skypu a Facebooku on-line s přáteli z Francie, Belgie či Brazílie. K dnešní hodině přizvala hosta, svého třiadvacetiletého kamaráda Miroslava Hrušku z Brna. Ten mluví esperantem deset let. Absolvoval několik metodických seminářů, jak jej učit. „Pro lidi na vesnici jsou takové aktivity určitě přínosné. Nejenže mají nový koníček, ale taková setkání mohou obecně do mezilidských vztahů vnést více pozitivního," míní mladý esperantista. Přitom ukazuje dopis, který mu na vyžádání přišel z Kanady. V jeho dolním rohu se spolu obrázkem sněhuláků předávajících si vánoční dárky skví podpis „Avo Frosto". V doslovném překladu z esperanta to znamená děda Mráz. Helena Tlachová se zase chlubí tričkem, které dostala od přítele z Brazílie.
Je na něm vyobrazen dědeček s plnovousem spolu s nápisem, že „strýc Zamenhof vás zve k esperantu". Právě lékař Ludvík Lazar Zamenhof v roce 1887 publikoval základy této řeči. Vzpomíná také, jak loni oslavila šedesáté narozeniny. Všechno sladila do zelené a bílé, což jsou oficiální barvy esperanta. Tvrdí, že je díky zvládnutí jazyka více šťastná.
„Říká se, že když si potřebujete vydělat peníze, máte se pořádně naučit angličtinu. A pokud si chcete najít přátele, dejte se na esperanto," uzavírá.
A jak se vyslovují některé výrazy v esperantu? Ahoj se řekne saluton, děkuji zase dankon, dobře je bone, ano je jes, ne se vyslovuje jako v češtině ne a třeba pivo se řekne bieron.
Zdroj: Slovácký deník
